THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Temná aura anglosaské divočiny, která vždy z PRIMORDIAL vyzařovala, zdá se, jeví jisté náznaky vyčerpání. Ne, nechci zde irskou hvězdu světové pagan/blackmetalové scény strhávat či jinak proklínat za to, že její poslední studiový výtvor až příliš vybízí ke zjednodušené definici typu „zní to pořád stejně“, ovšem stejně tak dobře si tohoto faktu nemohu nevšimnout.
Skerriesští jsou na scéně už víc jak čtvrt století a tak mají samozřejmě plné právo na to, aby byli sví. Aby rozehrávali své sedmi a více minutové těžké metalové kolosy, plné chmur, melancholie a vůbec ponuré nálady ze všech slzavých údolí tohoto a jiných světů. Navíc to není samozřejmě tak dávno, co je po vydání přelomového alba „To The Nameless Dead“ objevila i ta nejširší fanouškovská obec, a vynesla kapelu s jejím svojským a originálním výrazem až do těch nejvyšších pater metalové oblíbenosti.
Podobný scénář následoval i o tři roky později, kdy vyšlo „Redemption At The Puritan's Hand“, jen s tím rozdílem, že teď už si i ona nejširší fanouškovská obec musela všimnout, že PRIMORDIAL už jiní nebudou, a že jim reálně hrozí nebezpečí slepého zabřednutí do svých vlastních postupů a nálad. Album však bylo natolik citlivě poskládané (a svou roli zřejmě sehrál i fakt, že bylo prvním po zmiňovaném průlomu s předchozí nahrávkou), že nic z těchto prognóz se zde neprojevilo a kapela se dál mohla vézt na vlně úspěchu a slávy.
Aktuální dění v podobě již osmého řadového alba Irů „Where Greater Men Have Fallen“ ovšem signalizuje další posun v tom, jak kapelu lze vnímat. Přes všechny její kvality, nenapodobitelnou atmosférou předlouhých kytarových vyprávění počínaje a stále výjimečným a sugestivním vokálem Nemtheangy konče (kterých je mimochodem deska znovu plná), je jasné, že PRIMORDIAL začínají být tak trochu dýchaviční a v té své melancholické metalové kráse se začínají malinko ztrácet. A pochopitelně, posluchač to pak může klidně vidět a slyšet ještě jednodušeji – kapela zní zkrátka pořád stejně.
Mě osobně na tom nejvíc ze všeho vadí fakt, že z aktuální nahrávky si prostě neodnáším ty povznášející pocity, které jsem si z předchozích dvou alb vždy odnesl a spolehlivě odnáším dodnes. Vždyť proč by PRIMORDIAL nebyli takoví, jaké je mají všichni rádi? Ať jsou, a jak praví klasik, jen houšť a větší kapky. Jenže „Where Greater Men Have Fallen“ zní, jakoby kapela zapomněla právě to, jak být takoví, jaké je mají všichni rádi. A v tom je právě zakopán pes.
Kde už i jinačí padli aneb opakování matka pochybností.
6 / 10
Alan "Nemtheanga" Averill
- zpěv
Ciáran MacUiliam
- kytara
Micheál Ó Floinn
- kytara
Pól MacAmhlaigh
- baskytara
Simon Ó Laoghaire
- bicí
1. Where Greater Men Have Fallen
2. Babel’s Tower
3. Come The Flood
4. The Seed Of Tyrants
5. Ghosts Of The Charnel House
6. The Alchemist’s Head
7. Born To Night
8. Wield Lightning To Split The Sun
Exile Amongst The Ruins (2018)
Where Greater Men Have Fallen (2014)
Redemption At The Puritan's Hand (2011)
To The Nameless Dead (2007)
The Gathering Wilderness (2005)
Dark Romanticism (2004)
Storm Before The Calm (2002)
Spirit The Earth Aflame (2000)
The Burning Season (MCD) (1999)
Journeys End (1998)
Imrama (1995)
Dark Romanticism (demo) (1993)
Posuny PRIMORDIAL jsou pomalé, ale znatelné. Spodní proudy načernalého pohanského metalu slábnou a nahrazuje je stále masivnější temná vibrace, která PRIMORDIAL spojuje se současnou módou živelných doom metalových kapel a apokalyptických folkařin. I proto se nové album "Where Greater Men Have Fallen" vlomilo do žebříčků serverů, které by po irských samorostech před pár lety ledva hodily pohrdavou slinou. Jenže noví PRIMORDIAL nezní jako vypočítavá metal hipsta móda. Naopak. Pro mě je jejich hudba stále hutnější, robustnější, stále víc absorbující. Tam, kde u starších alb občas pochybuji, u novinky jen zbožně propadám do dusivého Maelströlmu. Je to suverénní pilování vítězné receptury, cizelování unikátního soundu, který leccos připomíná, ale před ničím se k zemi neklaní. Výtku s opakováním připouštím, ale neberu vážně. "Where greater men have fallen. Here we stand guard." Ten verš to říká všechno.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.